Starý Ir leží doma v posteli a umírá.
Jak se stále častěji zmítá v agonii blížící se smrti, najednou v
jednom ze světlejších okamžiků vědomí ucítí, jak se zezdola z
kuchyně line vůně jeho zamilovaných sýrových bochánků. Sebere poslední zbytky svých sil a zvedne se z postele. A zatímco se opírá rukama o zeď, došourá se ke dveřím.
Oběma rukama se přidrží zábradlí a s nadlidským úsilím sejde po schodech dolů.
Zde se opře o dveře do kuchyně, aby si odpočal a trochu se
vydýchal. Kdyby byl po smrti, myslel by, že je v ráji, protože kuchyňský stůl je pokryt voskovaným papírem a na něm lahůdka nad lahůdky-desítky sýrových bochánků.
Je to nebe? Anebo je to spíš poslední akt lásky jeho milujcí
ženy, se kterou sdílel po šedesát let dobré i zlé a která jej
chce ještě naposledy potěšit, dříve než on opustí toto slzavé údolí? Sebral v sobě poslední zbytky sil a vydal se směrem ke
kuchyňskému stolu.
Ale předchozí cesta jej natolik zmohla, že zavrávoral a dopadl na kolena těsně vedle stolu. Sýrové bochánky měl na dosah. Jeho rozpraskané rty se otevřely a on skoro cítil na jazyku chuť sýrových bochánků dřív, než některý
vložil do úst. Tak silný zážitek jako by jej vracel do života.
Pomalu natáhl svou třaslavou, vrásčitou paži směrem k nejbližšímu bochánku na kraji stolu, když v tom najednou dostal přes ruku vařečkou. "Necháš je být! Ty jsou na pohřeb!"

Kdo vyznává rozum, musí trpět

Název domény zadávejte bez www